Racetrack Playa  -  Death Valley NP

California

[Death Valley - Home] * [Mapa]

[Scottys Castle] * [Zabriski Point] * [Charcoal Kilns] * [Twenty Mule Team Canyon] * [Rhyolite]

[Racetrack Playa] * [Amargosa Opera House] * [Salt Creek] * [Ubehebe Crater] * [Titus Canyon]

V odlehlé části Národního Parku Death Valley leží mezi horskými hřebeny Cotonwood Mountain a Last Chance Range většinou suché, ploché jezero nazývané Racetrack Playa, proslavené zvláštním fenoménem samovolně se pohybujících kamenů. Místo donedávna leželo na seznamu světových záhad, dlouho se nevědělo co je to za sílu, která dokáže pohnout tak těžkými balvany a nezanechá přitom v okolním blátě krom jejich vlastní dráhy žádnou jinou stopu.

Vyschlé jezero je přístupné jen po poměrně nekvalitní kamenité cestě a to pouze pro vozy s náhonem 4x4. Jeho dno tvoří perfektně rovná plocha, kterou pokrývá ruzně silná vrstva zvlaštního bahna (24% jemný písek, 41%bahno a 35% kaolín). V jihovýchodní části této plochy se nachází téměř 200 různě velikých kamenů jejichž dráhy vytlačené v zaschlém blátě vypovídají o jejich pohybu. Největší kámen je 320kg těžký, délka drah se pohybuje od několika, až po stovky metrů. Stopy nevedou jen přímo jedním směrem, ale klikatí se, zahýbají a vracejí se zpět. Na celé ploše je vidět jejich množství.  Kameny pocházejí z dolomitových skal, které se tyčí nad jihovýchodním okrajem zdejší rovinaté plochy. Nevykazují žádné vyjímečné vlastnosti a i měření magnetického pole ve zdejší oblasti potvrdilo, že se nijak neodlišuje od normálu. Ani seismická činnost není na tomto místě nijak neobvyklá. Tímto zjištěním padly dvě z několika původních teorií, snažících se vysvětlit příčiny pohybu kamenů.

Jihovýchodní část Racetrack Playa je o několik centimetrů níže než okolní rovina a proto je přirozeným shromaždištěm veškeré dešťové vody. Místní celkové roční srážky však nepřevyšují ani 5 cm. Vrcholky horského hřebenu Sierra Nevada jsou odtud vzdáleny západně pouhých 60 km a se svojí čtyřtisícovou výškou se postarají o dokonalé odvodnění mraků, přinášených sem větrem od oceánu. Těžké vlhké mraky jsou nuceny prouděním vzuchu vystoupat do takové výšky, že neudrží svoji vláhu a vyprší ji nad západním úbočím hor. Dál na východ se pak dostane už jen suchý vzduch, tím zde vzniká srážkový stín, díky jemuž je celá tato pouštní oblast nejsušším místem na západní polokouli.

Až teprve novodobé měření a moderní technika přinesly podrobnější poznatky o příčinách vniku tolik obdivovaného fenoménu. Bylo zjištěno, že na jihu Racetrack Valley jsou dva topografické koridory odkud díky rozdílu teplot přicházejí silné lokální větry, dosahující rychlosti i více jak 60 km/h. Vzniká zde unikátní efekt "větrného tunelu", který dokáže, pokud jsou i ostatní podmínky příznivé, pohnout s kameny. Důležitým předpokladem pro úspěšný pohyb kamenů je právě také dostatek zde tolik vzácné vody. Namočením, se bláto stane na pár dnů abnormálně měkké a kluzké. Pokud se zde vyskytne větrná bouře dřív, než kluzký povrch opět vyschne, může vzniknout světově známá rarita - samovolně putující kameny.

Na objasnění zdejší záhady pracovalo několik vědců, při mnoha expedicích se snažili najít vysvětlení. Na základě vlastních měření a pozorování, probíhajících v období větrných smrští v polovině roku 1952, vyslovuje jako první Dr. Robert Sharp teorii pohybu kamenů. Ta stojí na vysvětlení vzájemné kombinace několika nutných předpokladů, mezi jejichž hlavní podmínky patří navlhlé podloží a prudké větrné proudy. Teorie byla v následujících letech podrobně zpracována a potvrzena. K dokonalému zmapování drah a proměření pohybu jednotlivých kamenů byl použit i zaměřovací systém GPS, který pomocí svých 24 satelitů umožňuje přesné zaměření vytyčeného místa kdekoli na Zemi. V dubnu 1995 začal projekt přesného zmapování a po více než roce 24 hodinového měření vznikla první přesná mapa drah jednotlivých kamenů. Projekt vybral 162 hlavních kamenů, každý z nich byl pojmenován a byl sestaven pořadník délek jednotlivých drah.

Odlehlá poloha oblasti Racetrack a také 50 km dlouhá kamenitá cesta, kterou běžné vozidlo nezvládne, odradí většinu běžných návštěvníků NP Death Valley. Díky tomu tak zůstává toto místo ušetřeno masivnímu náporu turistů, který by určitě nepřispěl k jeho zachování. I přes přísné zákazy vstupu na plochu v době, kdy je mokrá, jsou zde vidět stopy bezohledných návštěvníků, které zde zůstanou otištěny v zaschlém blátě až několik let. V době naší první návštěvy jsme dokonce viděli auto jehož posádka se zřejmě dobře bavila rychlou jízdou a smyky právě na vyschlé ploše Racetrack. Co si pak člověk může myslet o inteligenci takových jedinců, kteří sice dokáží překonat 50 km nekvalitní cesty, ale pak svojí zábavou ničí celosvětový unikát.