Grand Canyon NP - Sestup dolů po Bright Angel Trail
Arizona
[North Rim] * [Sestup dolů - Bright Angel Trail] * [Grand Canyon - zima] * [Panorama]
(Toto je přepis originálu textu, který vznikl několik dní po našem prvním návratu z Grand Canyonu v polovině roku 2000 jako True Story pro původní zpracování odkazu o tomto Národním Parku. Necháváme jej bez úprav, nejlépe vystihuje naše někdejší pocity...)
V 7 hodin ráno stojíme znovu na
samém okraji Grand Canyonu a s velkým nadšením a odhodláním začínáme od Kolb
Studia sestupovat dolů, podle našich informací po nejsnazší cestě Bridge Angel
Trail, která končí u Colorada a je dlouhá zhruba 15km. Nejsme přeci žádný
ořezávátka, to zvládnem. Kromě nutného vybavení, jehož nejvíce využívanou
součástí se stala dvoulitrová lahev - původně s kolou, pak často doplňovaná
vodou, jsme sebou táhli i několik v tu chvíli hrozně potřebných užitečností.
Například dalekohled. Také spoustu pytlíků na suvenýry v podobě písku a kamení,
které máme v plánu nahrabošit na samém dnu Grand Canyonu.
Je 3. července, krásné slunečné ráno a už teď je jasné, že za chvíli bude pěkný pařák. Na několika prvních serpentínách míjíme spoustu svátečních turistů, ale ti ubývají čím více klesáme. Dál potkáváme už jen lidi, kteří jdou ze spodu a nechápeme, že takhle brzy můžou být už tady. Jsou celí ufunění a nereagují ani na naše radostné pozdravy. Někteří tu dokonce odhazují kameny nasbírané v nejstarších geologickych vrstevách dole. Proč se vzdávají takových cenností, pár metrů před koncem své cesty? Zatím nám není jasné...
Po prvních
metrech cesty se ukázalo, jak bylo dobře vyměnit rozšláplý sandál za pevnou botu,
což jsme tentokrát vyjímečně udělali a opravdu se to vyplatilo. Cesta se záhy
změnila v pěsinu, ta dále místy v kozí stezku, na které by měl problémy snad i ten
kamzík. Ale po chvíli se dá zvyknout i na takovýto terén. Grand Canyon zalitý
ranním sluncem celý září a teplota pomalu, ale jistě stoupá... První zastávku
děláme v malé oáze Indian Garden, což je zhruba v polovině cesty. Tím máme
vlastně první čtvrtinu za sebou, chceme se ještě dnes vrátit zpátky nahoru. Po
krátkém načerpání sil a doplnění vody jdeme podle tady už nevyschlé říčky
Garden Creek a její bublání v nás vyvolává mylný dojem, že jsme už blízko u
Colorada. Hned se jde lip...
Bohužel, za velikou skálou
se nám otvírá pohled do obrovské strže, po jejímž svahu se klikatí dál naše
cesta. Ani se nám nechce věřit, vzdyť uz jsme ho skoro slyšeli... a teď ještě
taková dálka. Ani není vidět, kde ta pešinka končí. Nad touto propastí se míjíme
s karavanou znavených mul, jejichž životním posláním je vozit na svém hřbetu
líné turisty dolů a nahoru. Při pohledu na ta vyzáblá stvoření je nám naprosto
jasné, že na jejich hřbety by nás nikdo nedostal. Na co asi myslí taková ubohá
znavená mula, kdyz sotva leze kolem takového srázu a na hřbetu jí sedí vypasený
turista? Určitě stačí málo na to, aby jí hráblo a ona udělala o krok stranou
víc...
Po 4 hodinách chůze konečně
vidíme smaragdově zelenou hladinu Colorado River. Ačkoli zdejší varovné cedule
zakazují koupání v řece kvůli silnému proudu, několika nadšencům, kteří sem
přišli před námi, koukaly z vody už jen hlavy. Byl by to hřích se zde nesmočit. Na
rozdíl od Ládína,
který ve vodě skončil po krátkém
neúspěšném balancování na velice kluzských kamenech, aniž by se stihnul
svlíknout, já v klidu odhazuji dalekohled v dál a také opatrně chladím svoji
tělesnou schránku. Kolem se prohnal gumový raft, jehož pasažéři asi nechápali co
tam dole děláme. Ale osvěžení opravdu bodlo. Přes řeku vede o kousek proti proudu
závěsný most, po nemž se dostáváme na Phantom Ranch, kde je náš cíl a tudíž i
místo, odkud naše cesta povede zpátky a to už jen a jen do kopce.
Snad náhoda tomu chtěla, že je pravé poledne a teplota dosahuje maxima, což je v našem případě asi 45°C. Co víc si přát, snad jen tu mulu teď...
Cesta zpět nám
vzala přibližně 6 hodin úmorného šplhání. Samozřejmě nejhorší je to těsně
pod vrcholem, zrovna tam, kde všichni odhazují a vysypávají to, co si dole pracně
nasbírali na památku. I já jsem usypával. Po cestě je několik míst, kde se dá
doplnit pitná voda. Když se blížíme k jednomu takovému stanovišti maje úmysl
doplnit ji, vyléváme z naší lahve zbytek už zteplalé, nabrané v Indian Garden.
Bohužel z kohoutku tu teče voda vhodná na zalití kávy, je o mnoho stupňů teplejší
než ta, které jsme se před chvílí tak hloupě zbavili. Navíc je tento altánek
jediným stínem široko daleko a je v něm namačkáno snad 40 lidí. Prcháme dál, ale
na posledním úseku lezeme skoro už po čtyřech. Zvláště pak ta silná červená
vrstva co je skoro nahoře, tak ta dá nejvíc zabrat.
Zažíváme stejné pocity jako měli lidé, které jsme ráno v těchto místech potkávali. Také už neodpovídáme na pozdravy, jen vrčíme a snažíme se neporušit tempo stoupání. Těm nadšencům, co si vřískáním zkoušejí zdejší ozvěnu a fotografují se maximálně o 50 metrů níže pod vrcholem a zažívají extázi z toho, že jsou na cestě dolů, tak těm by jsme nejraději zakroutili krkem - asi jako všichni ostatní, kteří tu funí vzhůru s námi.
Chvíli po šesté hodině odpolední
stojíme zase u Kolb Studia na horní hraně. Stejně jako všichni, co mají za sebou
tuto náročnou tůru, si nahoře říkáme klasické "never again" tedy -
už nikdy více. Bylo to fantastické poznat Grand Canyon v celé jeho hloubce a velikosti
a ne jen vykukovat z vyhlídek na jeho okraji. Je to úplně jiný zážitek, při pohledu
zespodu se zdá být mnohem větší než je. Vřele tuto cestu všem návštěvníkům
parku doporučujeme. Opravdu - stojí to za to.
