Malakoff  Diggins  State Historic Park

California

[Mapa]

Na jaře roku 1848 bylo na západních svazích horského hřebene Sierra Nevada v Kalifornii objeveno zlato. Zpočátku utajovaná zpráva se bleskově rozšířila, což způsobilo, že se za vidinou snadného a rychlého zbohatnutí vydaly tisíce lidí z celého světa. Kalifornská Zlatá horečka začala. V první fázi přišlo na řadu zlato rozptýlené ve vodních tocích. Tisíce let trvající práce vody postupně rozryla skalní bloky horských masívů a uvolněné zlato se díky svojí větší hustotě a váze usadilo na dnech řek a v okolních štěrkových naplaveninách. Toto zlato (nazývané aluviální) však poměrně rychle vymizelo. Následovaly další a stále důmyslnější způsoby těžby, jako rýžování písečných naplavenin podél řek, využívajících zprvu prosté ploché pánve a později i složitější vodní žlaby a koryta. Teprve později přišlo na řadu i klasické důlní těžení pod zemí.

Jak byly postupně všechny hlavní zlatonosné toky obsazené důlními společnostmi, bylo objeveno, že zlato se usazovalo v říčních naplaveninách už dávno v minulosti. A to v lokalitách, které jsou dnes díky působení horotvorných procesů i na míle vzdálené od současných řek. Rýžovat zlato daleko od vodních toků nebylo technicky jednoduše proveditelné, díky tomu vznikl nový způsob - hydraulické těžení. Ten spočíval v přivedení vody potrubím na místo těžby, kde byla stříkána z mohutných kovových děl proti břehům tvořených někdejšími říčními usazeninami a naplaveninami. Vodní děla byla nazývána monitor a dokázala pod tlakem vychrlit proti stěrkovému břehu i množství 60 tisíc litrů každou minutu. To představovalo rozmělnění a odplavení 3060 metrů krychlových materiálu břehu každý den. Rozmělněná suť byla spolu s vodou následně prohnána dlouhým dřevěným korytem na jehož dně se v příčných drážkách usazovalo žádané zlato.

Na místě současného parku bylo započato s těžbou v roce 1851, vzniklý důl byl nazván zde pracujícími francouzkými imigranty Malakoff Diggins jako připomenutí pádu pevnosti Malakoff v průběhu Krymské války. Důlní osada rozrůstající se v těsné blízkosti povrchového dolu dostala název Humbug. V průběhu 33 let působení zde společnost North Bloomfield Gravel Mining Company vyvinula důmyslný a dokonalý způsob hydraulické těžby. Ten zahrnoval i vybudování 20 mil vzdálené nádrže zajišťující celoroční dostatek vody, potrubní systém přepravující ji na místo těžby a také 2,4 km dlouhý tunel, který odváděl podzemím odpadovou vodu spolu s přetěženou sutí do koryta řeky Yuba.

Právě množství suti končící v korytě řeky mířící do obydleného rovinatého centrálního údolí zapříčinilo pozdější konec hydraulického dolování. Odpadová suť zanášela koryto řeky nejen v horách, ale zejména se usazovala v nížině, což způsobovalo pravidelné záplavy, ničení majetků a úrody. Kvůli těmto škodám bylo na jaře 1884 rozhodnuto kalifornským soudem v Sacramentu o zákazu hydraulické těžby s tím i o ochraně farmářů a usedlíků žijících dole po proudu řeky. Rozsudek na 225 stranách ve skutečnosti nezakázal samotnou těžbu, ale její přímý následek - znečišťování koryta řeky vytěženou sutí.

Důlní osada Humbug se od založení v roce 1851 rozrůstala úměrně s těžbou, už o 6 let později zde byla založena pobočka US pošty. Právě kvůli poště a existenci stejnojmené osady v Kalifornii byl změněn název města na North Bloomfield. V dobách největšího rozmachu zde žilo a pracovalo až 2000 lidí, moderní výdobytky tehdejší doby představovaly 2 kostely, 5 hotelů, 8 salónů, 4 obchody, byl zde vlastní holič, pekař, mlékárna, pekárna, škola i pošta. Bohužel stejně jako u mnoha podobných důlních měst - po ukončení těžby na sebe celkový úpadek nenechal dlouho čekat. V roce 1900 zde žila už jen zhruba polovina původního počtu obyvatel, v roce 1950 asi 20.

Místu největšího hydraulického dolu v Kalifornii se dostalo patřičné ochrany v roce 1966, kdy zde byl vyhlášen státní historický park. Z původních zhruba 100 staveb se jich zachovalo už jen 30. V současnosti přijede do parku každý rok zhruba 27 tisíc návštěvníků. K vidění je zde kromě obrovského důlního kráteru (180 m hluboký, 2130 m dlouhý a 914 m široký) i tunel, kterým kdysi proteklo s odpadní vodou i obrovské množství přetěžené suti. Historické muzeum umístěné do budovy původního hotelu vystavuje dobové předměty a krátkým filmem přibližuje příběh zdejšího místa a jeho někdejší atmosféru. Přímo u muzea, ale také na původním místě těžby jsou vystavená originální vodní děla, která kdysi rozrývala suťové stěny lomu.

Dněšním pohledem je až neuvěřitelné kolik materiálu bylo poměrně malým tunelem přemístěno odsud pryč, o to víc je jasné, jak velkou zátěž musela těžba přinášet usedlíkům v okolí dolního toku řeky. Na místě horního okraje největšího srázu dolu je nyní vybudován campground s 30 místy. To že byla těžba ukončena předčasně před vytěžením ložiska znamená, že ho ve zdejších štěrkových vrstvách ještě množství zůstalo. To nám potvrdila i ochotná pracovnice v místním muzeu, ale současně nás upozornila, že zlato se zde vyskytuje ve formě jemného prášku s občasnými většími šupinkami. Takže v případě zájmu o nalezení vlatního nugetu je zapotřebí velké trpělivosti a dobrého zraku. Návštěva parku umožňuje pohled do doby někdejší kalifornské Zlaté horečky a také představuje poměrně netradiční způsob dobývání tolik žádaného žlutého kovu.

Tato stránka je součástí webu LaMar & Southwest USA